Díl IV. - Natsunův den 29., neděle

3. června 2012 v 14:29 | Rien et Vide ( ̄ー ̄) |  Marmalade no sora
Anglický název: Marmalade Sky
Fandom: Shiki
Postavy: Natsuno Yuuki, Tohru Mutou, zmíněna Megumi
Omezení: G
Varování: možná trochu spoiler?
Poznámka: Everybody shake your body dance dance dance! Ohohohoo~ čtvrtý díl jsem slibovala ,za 14 dní'. Vážně? Jsem to ale bídák. :D Konečně jsem to dokončila, navím, co mi na tom tak trvalo, když jsem měla dopsat posledních pár řádků. Je to tady, užijte si to, jdu sbírat inspiraci pro další díl. Tentokrát ho fakt nebudu slibovat na nějaké datum, chci dotáhnout známky ve škole a navíc budu za týden od PO - PÁ pryč, takže... 8D



Nevěděl, kolik bylo hodin, ani se neopovažoval hádat. Nechtěl to vědět, přetočil se na druhý bok a natáhnul si nohy, po dlouhém ležení mu v nich zlehka mravenčilo. Kalné oči mu zkreslovaly pohled do pokoje. Všude se mihotaly bledě červené chuchvalce a ve stínech se válela podivná modrá. Chtěl si promnout oči, ale ještě než stačil vytáhnout ruce zpod deky, rozmyslel se. Kdyby to udělal, možná by už neusnul a to nechtěl. Jak se mu zavírala víčka, pohled mu pomalu sjel úplně dolů na zem, kde ležel natažený Tohru. Ruce měl hozené za hlavou, ústa pootevřená a slyšitelně oddechoval. S myšlenkou na něj usnul v tu ránu.

Vstávalo se mu těžce, ač se mu zdálo, že se vyspal docela dobře. Táhly ho svaly za krkem, jak večer pozorovali ohňostroj a stálo ho hodně námahy, aby se udržel vzhůru a mohl se hodit do gala dřív, než vstane Tohru. Nakonec si to musel odpočítat a na "tři" vstát. Chvíli seděl na kraji postele a prsty prohmatával namožené svaly. Tohru stále klidně spal, deku měl přitaženou až ke krku, takže mu koukala pouze hlava. Vypadal roztomile, jako housenka, ze které se má co chvíli vylíhnout motýl. Chtěl se na něj ještě nějakou dobu jen tak dívat na jeho klidný obličej, ale při zjištění, že znovu usíná, toho nechal a konečně se zvednul. Díky bohu podlaha neskřípala, opatrně odšoupnul dveře, překročil práh a zase za sebou zavřel. Zamířil nejprve do koupelny, dlouhou chvíli se díval do zrcadla na svou tvář, ale jako by ani nebyla jeho. Teprve když pořádně přiměl mozek pracovat, začal se poznávat. Nevěřícně zakroutil hlavou. Důkladně si opláchnul tváře a čelo a ukazováčkem si vyčistil ospalky z koutků očí. Teprve teď si byl na sto procent jistý, že už neusne. Se stále mokrým obličejem ze sebe stáhnul tričko a otočil se, že si vezme to své, jenže neleželo tam, kam ho včera položil. Zamračil se. Byl přesvědčený, že ho dával sem. Náhle se v hledání zarazil, uslyšel podivný zvuk, připomínající škrábání. Nakouknul ze dveří na chodbu. Tipoval, že jde zvuk zezdola. Polonahý, s tričkem v ruce prošel chodbou zpátky ke dveřím do pokoje, ale Tohru spal. Sešel schody dolů do kuchyně a nakouknul za roh obýváku. Zdálo se, že ten škrábavý zvuk vycházel zpoza venkovních dveří verandy. Opatrně je pootevřel, jakmile to udělal, ulovila ho malá kočičí pacička. Bylo to malé černobílé koťátko, co se o dveře protahovalo. Drápky se zasekávalo o dřevo a prohýbalo se v zádech.

"Co tu děláš?'' Optal se ho, odpověď samozřejmě nečekal. Chviličku ho zlobil, prstem ho šimral všude možně, poté ho vzal do náruče a vynesl ho před vchodové dveře, aby nemuselo přes plot. Vrátil se do koupelny, kde našel to své tričko pod ručníkem. Stačilo se pořádně podívat. Úplně zapomněl, že to bílé na spaní nechal v obýváku hozené přes opěradlo. Znovu odšoupnul dveře a málem ho trefila mrtvice.

"Tohru chan! Proboha…'' Srdce v něm poskočilo, bylo vidět, že se Tohru leknul také.

"Tady jsi, hledal jsem tě.'' Zasmál se Tohru a ruku si položil na hrudník. "Strašně jsem se leknul.''

"Já taky.'' Pousmál se Natsuno a protáhnul se kolem něj z místnosti. Tohru se stále usmíval, ještě než za sebou zavřel, stáhnul ze sebe vršek, což však Natsuno už neviděl. Šel rychleji, než zamýšlel a v momentě, kdy se Tohru svlékal, už stál na schodech. Posadil se do kuchyně ke stolu, jenže mu chvíle přišla více než dlouhá a tak mezi tím postavil na čaj. Dlouho nemohl najít konvici, prohlédnul všechny skříňky, až jí našel v té poslední na kraji. Byla to menší červená konvice, naprosto stačila pro ně dva na čaj ke snídani. Byl na ní vyrytý sakurový květ v černých a růžových barvách. Jen tak nad tím motivem přemýšlel, když do ní točil vodu a stavěl ji na plotnu, kterou zapnul na největší stupeň a čekal, až se začne vařit. Uslyšel zvuk narychlo zavřených dveří a pak hbitý krok po schodech, Tohru se přiřítil jako hurikán.

"Ah, koukám, že jsi byl rychlejší.'' Poškrábal se na hlavě, jakmile uviděl konývku, ze které začínala pomalu unikat pára. Natsuno na to nic neřekl, sledoval telefon a nejspíše psal zprávu. Tohru si nebyl jistý, ale zdálo se mu, že se Natsuno v jednu chvíli zatvářil dost kysele. Otočil se k lednici, ze které vytáhnul mini párečky, vajíčka a zeleninu. Vyskládal vše na kuchyňskou linku a ohnul se pro nějaké věci do skříněk. Zrovna když se sehnul, Natsuno zvednul svůj pohled. Původně chtěl něco říct, jenže po tom co uviděl, jak se Tohru shýbá pro nádobí, musel se kousnout do rtu. Svižně se obrátil zase k telefonu. Tohru vyndal pánev, kterou postavil na horkou plotýnku místo konvice, která pískala na znamení, že je voda dostatečně horká. Na pánvičku nalil trochu oleje a pustil se do krájení párečků. Každou nožičku dole čtyřikrát nakrojil, pak ji nakrojil ještě podélně a zkušebně jednu hodil na pánev. Olej ještě nebyl pořádně rozpálený. Opláchnul zeleninu, nakrájel jí na menší kousky a nasypal ji prozatím na talíř k párečkům. Zabral se tak do práce, že si ani nevšimnul, jak ho Natsuno sleduje. Jak sleduje každý jeho pohyb. Natsuno si prohlížel konturu jeho zad. Bylo na něm krásně znát, že je to pracant. Ramena měl celkem široká, tričko sice zakrývalo zbytek, ale i tak si dokázal dost dobře představit, jak krásně ho má vypracované. Vlastně už ho bez trička viděl, takže to nebylo nic těžkého.

Tohru vajíčka nakonec uklidil zpět do lednice a vyndal z ní trochu rýže, co zbyla ze včerejšího sushi. Byla stále čerstvá a díky bohu nenatáhla žádné pachy z otevřených věcí v lednici. Vzpomněl si, že ani nevěděl, kolik je hodin. Zvedl pohled nad dveře do chodby. Bylo přesně osm hodin. Povzdechl si, vrátil se k pánvičce, na které rozzuřeně prskal olej s párečkem. Nejdříve na ni nandal párky, vařečkou do nich šťouchal, aby se hýbaly a nepřipálily se. Musel plotýnku ztlumit, aby jej prskající olej nepopálil. Natsuno se naprosto neslyšeně zvednul a překvapil Tohru ze zadu. Rukama mu zajel na boky, opřel se o něj celým svým tělem, bradu si položil na rameno a chvilku se díval jak Tohru honí párečky po pánvičce. Vypadaly jako malé chobotničky, teplo jim ohnulo chapadla nahoru, vypadaly dočista k nakousnutí. Tohru se tvářil, jako by ho neviděl, přilil více oleje a pokračoval. Natsuno ještě zneužil příležitost Tohru cítit v náručí, pořádně se na něj natlačil a šel se posadit zpět ke stolu. Možná se zdálo, že si Tohru nevšímal, opak byl ale pravdou. Uvědomoval si dost dobře, co Natsuno udělal, slyšel, jak mu dýchal u ucha… Vyndal chobotničky z pánve, lehce ještě orestoval zeleninu, rýži ohřál v mikrovlnce, nandal na talíře přiměřeně stejné porce a podal je na stůl.

"Hotovo. Dobrou chuť.'' Popřál mu s pousmáním. Natsuno ho stále bedlivě sledoval. Tohru vytáhnul hůlky z obalu, roztrhnul je od sebe a dal se spokojeně do jídla. Fialovovlásek zavřel oči, docházelo mu, že na něj zíral, záměrně se ho dotýkal, přemýšlel o věcech, o kterých by přemýšlet neměl. Vytáhnul své hůlky a pustil se také do snídaně. Uchopil chobotničku do hůlek a prohlédl si jí. Připadal si jako malý, takovou snídani mu už nikdo dlouho neudělal. Když přespával u Tohru, zásadně vařil on. Nejen, že ho k tomu nechtěl pustit, Natsuno nerad vařil pro jiné, jelikož si nebyl jistý, zda jim bude chutnat to, co chutná jemu. Tohru ale vařil dobře pořád, ať už to bylo pro kohokoliv a kdykoliv. Nevědomky se díval na Tohruova ústa, jazykem si olizoval rty od mastného masa. Náhle se jejich pohledy setkaly. Seděli za stolem a dívali se zpříma do očí jeden druhému. Natsuno jejich kontakt přerušil první, zvednul se od stolu, zasunul po sobě židli a prázdný špinavý talíř položil opatrně do dřezu.

"Už půjdu.'' Oznámil suše. Tohru se s hůlkami v puse málem udusil, jak mu zaskočila rýže. Nemohl si pořádně odkašlat, a když se mu to konečně povedlo, vyhrknul.

"Už?'' Byl zklamaný, Natsuno to na něm viděl. Už kvůli sobě ale musel odejít, vlastně to dělal i pro Tohruovo dobro. Nerad by ho nějak šokoval. Stál opřený o dřez, nechtělo se mu na to nic říct. Tohru ani nečekal, že by mu na to Natsuno něco řekl. Pokud se rozhodnul odejít, byla to jeho svobodná vůle a on mu nemohl bránit.

"Děkuju, Tohru chan.'' Poděkoval mu ještě cestou do předsíně, Tohru nevypadal na to, že by se mu chtělo vstávat a Natsuno to docela i chápal. Nakonec ale bylo slyšet vrznutí posouvané židle a pomalé kroky. Tohru se zastavil kousek za ním a opřel se o zeď. Natsuno na sobě cítil jeho pohled. Neměl rád, když ho někdo pozoroval, ale u Tohru mu to nevadilo. Ba to bylo dokonce i příjemné, vědět, že ho sledují zrovna jeho oči. O Megumi se to říct nedalo. Byly studené a pronásledovaly ho všude. Nazul si boty, tkaničky si ze zvyku nerozvazoval, natáhnul na sebe bundu, naposledy se otočil na Tohru, zvednul ruku na rozloučenou a došel pro kolo.

Nepřemýšlel, s hlavou docela prázdnou jel lesem po cestě přímo domů. Byl tak nesoustředěný, že přejel jejich vlastní dům o pár metrů. Brzdy zaskřípaly, gumy v písku vykreslily hluboké dlouhé stopy. Zastavil se a úctyhodnou chvíli stál na místě. Jedna ze šlapek se stále ještě splašeně točila, jak z ní prudce sundal nohu. Věděl, že nic neví. Vítr ho studeně ofouknul, zalezl mu za každičký lem košile, i když měl na sobě bundu. Naskočila mu husí kůže. Slezl z kola, otočil ho a vrátil se o ten kousek zpět. Připadal si zvláštně. Pořád nad něčím přemýšlel, ale tentokrát, třebaže myslel na Tohrua, připadal si, jako by v hlavě neměl nic. Absolutní nic, ale i přes to všechno ho myšlenky zaměstnávaly a on nadobro nevnímal, co se kolem něj děje. Urychleně uklidil bicykl, vyštrachal v kapse klíče a odemknul přední vchod. Sundal ze sebe přebytečné oblečení a zul si boty, které uklidil zpět do skříňky. Uslyšel vrtání z otcovy dílny, naproti tomu v kuchyni, koupelně ani obýváku nikdy jiný nebyl. Matka musela jít na návštěvu do sousedství, dlouho už to slibovala.
Zaklepal na dveře dílny v okamžik, kdy bylo ticho. Otec se na něj usmál vlídným úsměvem, oprášil si zástěru od navrtaného prachu a položil vrtačku.

"Jsi doma brzo. Něco se stalo?'' Zajímal se. Natsuno měl na tváři svůj obvyklý výraz, ze kterého většina lidí nepoznala nic. Jestli je naštvaný, jestli má radost nebo se chystá brečet. Jediný Tohru věděl a občas tušil, co se Natsunovi honilo v hlavě.

"Nic, bylo to fajn.'' Odvětil po pravdě Natsuno. Nebylo třeba to více rozvádět, otce by to nezajímalo a stejně by mu to nemohl říct. Nemohl by mu říct, že k Tohru cítí jistou náklonnost. Už nad tím přemýšlel v minulosti, rád by někomu řekl, s někým se podělil o své pocity, které se neustále měnily, ale nikdy to neudělal. Nevěděl proč, možná to bylo tím, že nebyl zvyklý o takových věcech mluvit.

"Kolik je vůbec hodin? Už jsi snídal?'' Zajímal se, zatím co Natsuna jeho slova přerušila z upadání do nicoty všemožných úvah. Otec musel svou otázku ještě dvakrát zopakovat, aby ji Natsuno mohl pořádně poskládat dohromady.

"Co je s tebou? Nejsi nemocný?''

"Uděláš mi párečky jako chobotničky?'' Zkusil to Natsuno.

"Cože?'' zasmál se nahlas, "To snad zvládneš sám, ne?'' Ušklíbnul se, vzal prkýnka, co ležela na pracovní desce, a prohlédnul si proti světlu, jak jsou rovná.

"Tohru tě nějak rozmazluje, zdá se mi.'' Zapřemýšlel nahlas. Na tohle Natsuno slyšel, pokrčil rameny a odešel. Prošel chodbou, zatažené rolety jí dělaly šerou. Dohnaly ho ještě zvláštnější pocity, proč je tu taková tma? Došel ke svému pokoji, jen na minutku se váhavě zastavil před dveřmi. Ruku měl položenou na madle, vzpomněl si však na tu růžovovlasou podivínku. Moc si chtěl lehnout do postele, jenže… Dokud neotevře okno, mělo by to být v pořádku. Odšoupnul dveře, rozhlédnul se po místnosti. Okno bylo pootevřené, aby se tu pak, až se vrátí od Tohru, neudusil. Svižně přešel k okenici a rázně ji zabouchnul. Jako by mu spadl kámen ze srdce, někdy to bylo opravdu únavné, nestál o žádnou takovou pozornost. Zvlášť od Megumi ne.

Svalil se na postel a zapátral v kapse. Občas mu přišlo, že má kapsy hluboké jako propast, nemohl v nich nic najít, i když věděl, že to tam určitě má. Nahmatal telefon, zadal kód na odemčení klávesnice a najel na složku s fotkami. Našel jednu, kterou udělal při ohňostroji. Byl na ní blonďáček, jak spokojeně klimbal u něj v klíně, tvář mu osvětlovaly jiskry z rachejtlí. Přetočil se na bok a sledoval obrazovku mobilu, dokud nezačala zhasínat. Znovu ho musel odemknout, v nastavení si našel Nastavit jako obrázek kontaktu a v seznamu našel jméno oné osoby. Usmíval se, cítil se náhle ospalý. Vypnul display, aby zbytečně nesvítil a pohodlněji si položil hlavu na polštář. Nenaspal bezmála ani půl hodiny, prsty mu proběhla lehká vibrace a telefon se opět rozsvítil. Obálka signalizovala přijatou zprávu, byla od Tohru, poznal to nejen z kontaktu uvedeného pod ní, ale také z fotky. Otevřené měl jen jedno oko, podsvícení bylo pro unavené oči dosti nepříjemné. Otevřel ji.

Takhle mě tu nechat… Mám nějaké nové hry, určitě je musíš se mnou musíš vyzkoušet. A bez odmlouvání! Tohru ('-'*)

"Tohru chan…'' usmál se.
 


3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ♥Verča ♥TVD♥ ♥Verča ♥TVD♥ | Web | 3. června 2012 v 14:35 | Reagovat

pěkně píšeš :-)

2 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 3. června 2012 v 17:54 | Reagovat

No, napadly mě hry, co by spolu měli určitě vyzkoušet >:333

3 Satsuma Satsuma | E-mail | Web | 5. června 2012 v 19:46 | Reagovat

[2]: bože :DD tím jsi to dokonale zabila :DDD

4 Anabet Anabet | Web | 12. července 2014 v 0:56 | Reagovat

hezké těším se co bude dál :-D ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články